Proč že mám dělat tu jógu?
Rozmohl se nám tu takový nešvar. Pojďme tomu říkat spíš nedorozumění. Podstata jógové praxe ztracena v překladu, v čase, v zeměpisných šířkách vzdálených od původního zdroje. Stejně jako když na začátku tiché pošty někdo pošle slovo “podstata” a na konci jsou z toho “koťata”.
Otázka tedy zní: proč praktikovat jógu a co je jejím původním účelem?
Většinou, když se lidé baví o józe a proč chodí na lekce, zmiňují jako důvod protažení, zbavení se stresu, zmírnění bolesti zad, pevnější tělo.
A ano, to vše jóga může člověku poskytnout. Tělo se uvolní, bolesti poleví, lépe se nám spí, začneme dýchat vědoměji. Ale ruku na srdce, kdyby šlo “jenom” o tohle, stačilo by zajít na fyzioterapii, plavání, do fitka nebo jít trénovat dech podle aplikace.
Jóga je něco mnohem hlubšího.
A když to pochopíme, mění se nejen praxe.
Mění se perspektiva, odpověď na život.
Mění se místo, ze kterého jednáme.
Mění se pohled na nás samotné skrze zkušenost, kterou nám nikdo nevezme.
Co to vůbec ta jóga je
Definice jógy se liší podle tradic. Nicméně slovo jóga pochází ze sanskrtského yuj – spřáhnout, spojit, sjednotit. Sjednotit to, co se zdá být na první pohled oddělené. Sjednotit myšlenku, slovo a jednání, tak aby byly v souladu. Sjednocení vědomí (Shiva) a energie (Shakti). Sjednocení individuálního “já” s vesmírem (bohem, přírodou, kolektivním vědomím). Soulad.
Patanjali, mudrc, který někdy kolem 2. století před naším letopočtem sepsal Jóga sútry, definoval jógu jednou větou:
Yogaś citta-vṛtti-nirodhaḥ. Jóga je utišení pohybů mysli.
Uklidnění hluku, který nám neustále běží v hlavě. Abychom mohli být v přímém kontaktu s tím, co je. Abychom nereagovali automaticky, ze zvyku, ze strachu, z dávno naučených vzorců, ale abychom si mohli volit. Abychom byli svobodní.
To je jóga. Cesta ke svobodě. Cesta k sobě.
Na cestě, po které kráčím, v těle, které je ženské, se poslední dobou má pozornost upíná směrem k Tantře. Józe, která je obetkána ještě větším nedorozuměním, ale o tom třeba příště.
Ásana jako odraz společnosti
Klasická jóga má osm údů (ashtanga – doslova osm nohou):
Jama – etické principy ve vztahu ke světu
Nijama – vztah k sobě, vnitřní disciplína
Ásana – pozice těla
Pránájáma – práce s dechem a životní energií
Pratjáhára – stažení smyslů dovnitř
Dháraná – koncentrace
Dhjána – meditace
Samádhi – stav sjednocení, svobody, čirého bytí
Ásana - to, o čem se většina lidí na Západě domnívá, že jóga - je jedna osmina. Jeden díl. Jeden schod. Způsob, jak připravit tělo, aby mohlo dlouho sedět v meditaci, zkříženém sedu, a nebolelo.
To, co dnes praktikujeme ve většině studií, je z velké části očesaná praxe. Vznikla převážně ve 20. století, když se jóga začala šířit na Západ a “musela” se přizpůsobit tomu, co lidi zajímalo: tělo, fitness, to, jak to “vypadá”. Filozofie a celistvý systém v té době nebyl přijímaný. To je prostý fakt, který není třeba hodnotit. Jen jej pojmenovat. Pro větší jasnost.
Neříkám, že ásanová praxe nemá smysl. Má. Obrovský. Ale pokud od ní oddělíme zbytek, ochuzujeme se o hlubší plody jógy.
Tělo jako dveře, ne jako cíl
Tady je místo, kde se jóga a somatická práce potkávají.
Ásana, pozice není cíl. Jsou to dveře. Je to způsob, jak přivést pozornost zpátky do těla, abychom se konečně zastavili a ucítili, co se v nás děje. Abychom si všimli, kde je napětí, emoce, myšlenka. Kde reagujeme z bolesti staré patnáct let, která nám zůstala v tříslech.
Když praktikujeme všímavost, najednou se jóga stane něčím úplně jiným. Není to pohyb. Je to rozhovor.
Co to znamená “osvobozuje”
Klasická jóga mluví o mókše nebo kaivalji – osvobození, konečné svobodě. A zní to jako něco hrozně velkého, vzdáleného, téměř nedosažitelného. Jako něco pro mnichy v jeskyních.
Jenže, tak to není. Definovala bych to příklady z každodennosti pro větší jasnost a pochopení, jaké plody v životě “smrtelníka” jóga rodí. Svoboda v jógové podobě je, když:
Vnímáme prostor, ve kterém vzniká možnost reagovat či nikoli.
Nemusíme mít na vše hned názor, který pak obhajujeme celý večer.
Chybu nevnímáme jako selhání.
Si všímáme svých emocí, místo toho, abychom se s nimi identifikovali.
Cítíme v těle “ne” a vyslovíme ho nahlas.
Se nepotřebujeme obhajovat.
Jsme k sobě laskaví.
Necítíme potřebu vysvětlovat, “kým jsme”.
Jsme s tím, co je.
Tohle je osvobození. A tohle je to, co se učíme na podložce. Nejen jak zvednout nohu nad hlavu – ale jak zůstat v kontaktu se sebou, když se okolo svět otřásá.
Tak proč že dělat tu jógu?
Abychom byli ohebnější? Dobře.
Aby nás nebolela záda? Taky.
Abychom líp spali? Jasně.
Ale hlavně proto, abychom se osvobodili. Od iluzí. Od identifikací. Abychom byli svobodní od reakcí, které nám nepatří. Od vzorců, které jsme zdědili. Od hluku, kterým se denně zaplňujeme, abychom nemuseli slyšet sami sebe.
Jóga není o tom stát se lepší verzí sebe sama. Je o tom odlupovat slupky cibule. Je o tom rozpomenout si, kým opravdu jsme. A zjistit, že není co opravovat. Je jen co odložit.
