Kráčíme po spirále

Život není lineární.

Rádi si ho tak představujeme — jako cestu z bodu A do bodu B.
Postupujeme, zlepšujeme se, vyřešíme jednu věc a jdeme dál.

Jenže realita života je mnohem blíž spirále.

Spirála stoupá.

A my se časem znovu objevíme na místě, které nám něco připomíná. Situace může být trochu jiná, lidé jiní, kulisy jiné, ale téma zůstává stejné.

Stejná lekce.
Stejná otázka.

A opakuje se tak dlouho, dokud se neobrousí hrany, dokud se neoloupou další vrstvy cibule, dokud se nedotkneme samotného jádra.

Zkouška, která se vrací

Jedním z takových bodů na spirále (mimochodem jóga jej pojmenovává jako samsáry) je pro mne téma pouštění kontroly.

Na vědomé úrovni jsem si ho pojmenovala už mnohokrát.
Objevuje se v různých oblastech života — v práci, v plánování, ve vztazích.

Ale v poslední době se nejsilněji objevuje v mateřství.

Možná proto, že vztah mezi rodičem a dítětem je jeden z nejintenzivnějších vztahů, které můžeme zažít.

Je v něm obrovská láska.
A spolu s ní i obrovská zranitelnost, tíha a strach.

Pračka budoucnosti

V posledních měsících stojíme jako rodina před velkým rozhodováním.

Volíme místo pro život.

S tím přichází další otázky:
kde budeme bydlet,
kam budou děti chodit do školy,
jak moc chceme nebo nechceme zapojit worldschooling,
jaké prostředí je pro nás dobré.

Objíždíme školy.
Zkoumáme místa.
Díváme se na možnosti.

A někde uprostřed toho všeho jsem si všimla, že se začínám ztrácet a že mi dochází síly.

Ta nejistota mě ubíjela.
Nevědět.
Nemít to vyřešené.
Nemít jasno.

Začala se mi víc a víc svírat hrudník.
A já jsem víc a víc času trávila hledáním informací on-line.

Tam, kde je skvělé zázemí pro děti, není příroda.
Tam, kde je příroda, není zázemí pro děti.
A tak pořád dokola.

Mysl začala vytvářet scénáře.

A já jsem se ocitla v jakési mentální pračce, v jejímž středu byl strach.
Strach ze špatného rozhodnutí.
Strach z odmítnutí.
Strach ze samoty.
A tady jsme u jádra.

Největší únava nepřichází z těla

Jedna z věcí, kterou jsem si v těch dnech znovu uvědomila, byla velmi jednoduchá.

To, co nás nejvíce vyčerpává, není fyzická práce ani pohyb.

Je to mysl.

Nekonečné přemýšlení.
Opakování scénářů.
Snaha kontrolovat budoucnost.

Právě proto pro mě v těch dnech byla tak důležitá kombinace:

Pohyb.
Práce s tělem.
Dech.
A pojmenování toho, co se děje.
Sdílení.

A po něm. Jako by mi spadl kámen.
Z hrudníku. Ze srdce.

A jsme zpět u spirály

Život mě znovu učí stejnou lekci.

Být tady.
Být v těle.
Být v přítomnosti.
Být v pravdě.

Neznamená to neplánovat.
Neznamená to nepřemýšlet o budoucnosti.

Schopnost plánovat má své místo.

Ale stejně jako u všeho v životě platí, že když něco přeženeme, začne nás to stahovat.

A mysl má obrovskou sílu.
A co teprve identifikace s jejím obsahem.

Spirála je cesta k sobě

Spirála není chyba.
Je to způsob učení.

Vracíme se na podobné místo, ale nikdy ne na stejné.

Pokaždé jsme o kousek hlouběji.
Pokaždé o kousek vědomější.

A pokaždé máme možnost reagovat jinak.
Obrušovat hrany.
Posouvat se o krůček dál k pravdě.
A testovat, zda ji ustojíme i s tím vším, co přinese.