Být šťastný není nejšťastnější

Cesta za štěstím se může jevit jako jasný směr. To si snad přeje každý.
„Jediné, co chci, je být šťastná!“ Tuhle větu jsem nedávno zahlédla proletět sociálními sítěmi.
A na první pohled s ní nelze nesouhlasit. Kdo by nechtěl být šťastný?

Jenže právě tady se skrývá jedna z tichých pastí dnešní kultury seberozvoje.

Myšlenka, že bychom měli být šťastní – ideálně většinu času – se stala jakýmsi nepsaným standardem. Pokud šťastní nejsme, něco je špatně. S námi. S naším přístupem. S naším mindsetem. A tak se snažíme. Více meditovat, více myslet pozitivně, více pracovat na sobě.

A přesto se někdy cítíme unavení. Nebo smutní. Nebo ztracení.

Problém ale často není v tom, že bychom se málo snažili.
Problém je v samotném cíli.
A naší posedlosti ho neustále HODNOTIT.

Štěstí není stabilní stav

Z biologického i psychologického hlediska není lidský nervový systém navržený pro trvalé štěstí. Je navržený pro přežití, adaptaci a reakci na změny.

Emoce přicházejí ve vlnách.
Radost. Smutek. Klid. Strach. Vděčnost. Frustrace.

Proč?
Jóga pojmenovává tři kvality přírody (zmiňovala jsem v článku o pozornosti), tzv. GUNY: rajas, tamas a sattva. Emoční turbulence vzniká hlavně při dominanci rajas (aktivita, neklid) a tamas (otupění, těžkost) energie.

Praxe jógy postupně systém ladí a posiluje sattvu – stav vnitřní rovnováhy.

Když se štěstí stane projektem

Štěstí se stalo projektem.
Cílem. Výkonem.

Jenže čím více se snažíme štěstí držet, stává se opak, uniká nám.
Místo toho, aby se život prožíval, začne se vyhodnocovat.

Je tohle dost dobré?
Cítím se už dost šťastně?

A tak se z jednoduchého lidského života stává neustálý audit vnitřního stavu.

Jóga o štěstí (ne)mluví

Jóga neříká, že cílem života je být šťastný.
Říká něco subtilnějšího.

Cílem je svoboda mysli.

Pataňdžali ve svých Jógasútrách popisuje utrpení jako důsledek ztotožnění s neustále se měnícími stavy mysli. Radost přichází a odchází stejně jako smutek. Vše je pomíjivé. Když se snažíme jeden stav držet a druhý odmítat, vzniká napětí.

Praxe jógy nesměřuje k permanentní radosti.
Snaží se kultivovat stabilitu.

Stav, kdy můžeme BÝT S TÍM, CO JE – aniž bychom se tím nechali vláčet.

Moudrost není teorie

Život umí naservírovat pestré zkoušky.
A právě skrze ně se učíme.
Zkoušíme a zakoušíme.

Moudrost nevzniká z přečtených knih ani z citátů na Instagramu.
Vzniká ze života.

Teprve když něco opravdu prožijeme, tedy máme zkušenost se ztrátou, změnou, nejistotou, láskou, odvahou, strachem…, nabudeme poznání. A právě ono poznání pravé podstaty sebe samých je cesta, po které provází jóga.

Iluze mizí.
Přichází jasnost.
Přichází moudrost.

Paradox: když přestaneme štěstí honit

Zajímavé je, že právě ve chvíli, kdy přestaneme štěstí honit, se často začne objevovat.

Ne jako velký výhra.
Ale jako tichý vedlejší efekt.

Když jsme plně přítomní v tom, co děláme.
Když jsme v kontaktu se sebou.
Když přestaneme neustále vyhodnocovat, jestli jsme „už tam“.

Objeví se momenty klidu. Vděčnosti. Smíchu. Lehké radosti.
Ne proto, že jsme je vynutili.
Ale protože jsme jim udělali prostor.

Možná tedy otázka nezní: Jak být šťastný?

Možná zní spíš: Jak být plně přítomen v životě, který se právě děje?
Protože život není jen radost.
Je to celé spektrum.
A někdy je paradoxně největším zdrojem lehkosti právě to, že přestaneme chtít být neustále šťastní.