O návratech

Vyprávění o tom, jak život životuje. A jak má kontakt s jeho pulzací mnoho podob. Dnes vám budu vyprávět jemně o kontaktu s rituálem jménem Vision Quest.

Když jsem se svou rodinou opouštěla Thajsko, abych se vydala dokončit terapeutický výcvik, navštívit rodinu, přátele, nechala jsem v Thajsku kromě exotického ovoce i svůj telefon.

Ach!

Tvářilo se to jako problém při potřebné kontrole letenek. Pocit ale přebyl povinnosti.
Bylo mi skvěle. A i když jsem “problém” rychle vyřešila - telefon se mnou nechtěl být.

Nejdřív jsem si koupila vadný kus. Přestal po dni fungovat.
A pak? Pak jsem ten další kus, nově vyměněný, rozbila. Když jsem na pražské rušné ulici zakopla a vybrala to pravačkou, ve které jsem už nadějně vyhlížela, jaké kolo si můžu na druhé straně půjčit.

Náhoda? Já na ně nevěřím.
Nebo mi spíš život už dlouhodobě ukazuje, že neexistují.
Příčina a důsledek, vše ovlivňující vše. Okolnosti, které mě dovedli tam, kde jsme teď. Život sám.

Neměla jsem energii a chuť psát. Cítila jsem, jak se potřebuju vzdálit.
Dát si odstup. Pozorovat vše z větší výšky. A taky z lesa.

V Praze se roztočil svět velmi rychle. Tep velkoměsta. Povinnosti. Posun času. Jet-lag. Co bylo potřeba, bylo potřeba. A pak přišel čas. Přišel odjezd do lesů. Do lesů s partou žen, které jsou mým českým kmenem. Odpojit se na 6 dní od vnějšího světa. Napojit se ještě hlouběji na sebe. Čekal nás společný přechodový rituál jménem Vision Quest. V jemnější a laskavější verzi. Pro ženy. 6 dní spolu. 2 dny solo. V lese, bez jídla, v houpací síti, pod tarpem, v tichu.

Jednou z cest, jak opečovat tělo, mysl a duši je pobyt v přírodě. Už jen zmiňovat pobyt v přírodě mi přijde absurdní.
Jsme z ní, je zdrojem. Ale my se ocitáme v časech, kdy jsme ji od sebe odstrčili.
Vystavěli jsme si hradby. Města, domy, silnice. Pro přírodu si musíme mnohdy “dojet”.
Není to tragikomedie?
Někdo by to nazval pokrokem. Já to nazývám fází lidské civilizace, ve které se snažím zorientovat, a být v kontaktu s pravdou.
S podstatou. S přírodou.

A právě pobyt v ní.
Jen s minimem.
Na dvě noci.
Se svými obsahy, tělem a duší byly tak úlevné a výživné, že by byla škoda o nich nenapsat.

Proč?

Protože stejně jako zvu k praxi jógy pro ten pocit, prožitek, zkušenost, tak stejně tak vás chci dnes pozvat do lesů. Ať už na tichou procházku, která bývá jednou z oblíbených aktivit v našem programu Spiritualita v každodennosti, tak za více dny v přírodě pod vedením Blanky Tichavské, která miniVision Questem provázela.

O své zkušenosti mohu říct jen to málo, co se mi chce do tohoto prostoru vepsat.
Vcházela jsem do lesa s tím, že jdu pevněji stisknout ruku. Pevněji stisknout ruku té malé verzi mě, Verunce, která se bojí. Hlava si myslela, že se bojí jen o někoho jiného, ale bála se i o sebe. A já to mohla uvidět. Že je v rohu, děsí se a potřebuje obejmout. A tak jsem se s ní houpala v hamace a dívala se do korun stromů. Objímala jsem jí. Plakaly jsme spolu. A pak se potkávaly. S mravenci. Brouky. Zvířaty. Se životem. S něčím vyšším. Připomenout si, že ta síla tu je. Ve mně. A všude kolem. ꕤ

Hodně jsem spala. Cítila prázdno v žaludku, ale neměla hlad. Nechala jsem tělo (ne)dělat, co bylo třeba. Postupně se vše rozplývalo. Tenze povolovala. Smysly zbystřily. Les mě postupně přijal. A já se stala jeho součástí.

Po druhé noci jsme se vzbudila těsně před svítáním. Odpočatá. Ještě za tmy. Chvíli na to se rozezněl zpěv ptáků. Jako když stisknete tlačítko. Den byl tu. Šla jsem k louce. A pozorovala, jak se z noci rodí den. Pomalu. Jak se z chladno mění na teplo. Jak se srnec probouzí a volá do dálky svůj kmen. Jak je potřeba polarit. Jak je potřeba se zastavit, aby se mohlo trávit.

A tak si, pokud to cítíte, darujte čas. Sami. V lese. V tichu. Na podložce. Buďte plně v kontaktu, se sebou a s tepem života. S každým vaším dechem. Každým vaším krokem. Pohybem mysli. S emocí. Protože - to je život. Protože setkání s ním, kdy neunikáme, ale jdeme se potkat tváří v tvář s tím, čím je, není nikdy krok vedle. Naopak. Je to krok k sobě. 𓁹

_
Photo by Irina Iriser