Jak “dosáhnout” klidu
Prošli jsme čtyřmi vrstvami tělesným obalů (tzv. panča kóš): fyzickým tělem, energetickým tělem, mentálním tělem a tělem poznání a rozlišování. A teď stojíme na prahu poslední vrstvy. Té nejtišší. Té nejjemnější. Té, o které se vlastně nedá moc mluvit, protože slova sem nedosahují. Nicméně pokusím se o to přiblížit vám nejen tuto poslední vrstvu, ale hlavně to, jak s ní být v kontaktu.
Co je ánanda
Slovo ánanda se překládá jako „blaženost". Není to euforie. Není to ani pocit štěstí z toho, že se daří, že se Ti něco povedlo. Není to ani úleva, když se problém vyřeší. Ánanda je stav, který nemá příčinu. Nepřichází proto, že se něco stalo. Prostě tu je.
V Taittirija Upanišadě, odkud celý model pěti kóš pochází, je ánandamája kóša popsána jako nejhlubší obal, nejblíže tomu, co tradice nazývá átman, pravé Já. Není to vrstva, které dosáhneš. Je to vrstva, která je mnohdy skrytá pod obavami, ambicemi, stresem, neustálým úsilím být někým jiným.
David Frawley v kontextu ájurvédské psychologie píše, že každá z kóš v sobě nese karmické vzorce. Annamája nese vzorce fyzického zdraví a nemoci. Pránamája vzorce vitality a únavy. Manomája vzorce myšlení a emocí. Vidžňánamája vzorce rozlišování a zaslepenosti. A ánandamája? Ta nese nejjemnější karmický vzorec ze všech: iluzi oddělenosti.
Pocit oddělenosti. Od života. Od druhých. Od sebe. Tenhle pocit leží tak hluboko, že si ho většinou ani neuvědomujeme. Prostě jedeme na autopilota. “Takhle to asi má být. O tomhle ten život asi je.” A tato iluze pak formuje téměř všechno: jak hledáme lásku, proč se bojíme smrti, proč nám nikdy nic nestačí.
Ánandamája kóša je místo, kde se tato iluze rozpouští. A praxí jógy to přichází jako prožitek. Ne jako pochopení.
Bezpodmínečný klid
Představ si to jako slunce. Je tu. Víš, že každý den je na nebi. Ne vždycky ho ale vidíš. Někdy je nebe plné mraků, prší, je bouřka. Jindy slunce září do všech stran a nebe je vymetené. A někdy paprsky prosvítají skrze mraky. To, že někdy slunce nevidíš, neznamená, že tu není. A stejně je to s ánandamája kóšou. Je tvou součástí, jen je teď možná “zataženo” nebo “místy oblačno”.
Existoval v Tvém životě moment, kdy se svět tak prapodivně zastavil? Kdy vše bylo v pořádku. Zalil Tě klid a pocit důvěry. Moment, kdy není třeba nic měnit. Nikým být. Ničeho dosahovat. Možně Tě navštívil v meditaci. Možná při západu slunce. Možná při loučení se se svým blízkým. Ten moment, kdy se mysl ztišila a bylo tam jen “TEĎ”.
To jsou záblesky ánandamája kóši. Okamžiky, kdy všechny vnější vrstvy na chvíli ztichnou a prosvítí to, co je pod nimi. Okamžik, kdy zpoza mraků vykoukne slunce.
Jsme-li v kontaktu s tímto tělesným obalem, iluze oddělenosti opadá. Neznamená to, že nejsme aktivní součástí celku. Nicméně přestaneme podléhat naléhavosti, nutkání.
Představ si, že se z věcí přestaneš “hroutit”. Že i když se něco nepodaří, je tam lehkost. Schopnost jednat vědomě. Představ si, že je v Tvém životě důvěra v život. Je to jako být kapitánem lodi, být u kormidla, na rozbouřeném oceánu, s vírou ve své kompetence, a s důvěrou v proces, v přírodu.
Signály nerovnováhy
Ánandamája kóša je tak jemná a zároveň základem všeho, že její nerovnováhu vnímáme většinou ne jako konkrétní symptom, ale jako hluboký existenciální pocit.
Ztráta smyslu. Všechno „běží", ale proč? Splněné cíle nepřinášejí uspokojení. Za každým dosaženým „chci" se objeví další. Jako by štěstí bylo vždy o krok napřed.
Absence radosti. Ne deprese. Ale prázdnota. Funkční prázdnota. Chodíš, mluvíš, pracuješ, a přitom uvnitř nic. Šedá plocha. Nejde to pojmenovat, nejde to vyřešit, protože vlastně „nic nechybí". A přesto chybí všechno. Bára Poláková to krásně pojmenovala ve skladbě SVĚT: “Má všeho dost, přitom všeho má dost.”
Pocit oddělenosti. Hluboký, tichý pocit, že nepatříš. Že jsi sám/sama. Že mezi tebou a světem je sklo. Tohle není osamělost v sociálním smyslu. Můžeš být obklopen/a lidmi a přesto to cítit. Je to oddělenost od vlastního bytí.
Hledání naplnění vně. Nákupy, vztahy, kariéra, spirituální zážitky, cokoli, co slibuje „teď to přijde." A nikdy to nepřijde. Protože hledáme venku to, co je uvnitř.
Péče o annadamája kóša
Ánandamája kóše se spíše otevíráme. Vytváříme podmínky. Odlupujeme slupky cibule. Praktikujeme jógu. A pak jí jsme.
Stejně tak jako v předchozích článcích o tělesných obalech je jasné, že se praxe prolínají, stejně jako tělesné obaly.
Meditace a kontemplace. Skrze praxi meditace se postupně vyšlapává cesta k ánandě. Ramana Maharši nabízí otázku pro kontemplaci: “Kdo jsem?”.
Vděčnost. Frawley popisuje vděčnost jako jeden z nejmocnějších nástrojů pro probuzení ánandamája kóši. Učit se skutečné zastavit a prožít: tohle tu je. Tohle žiju. Tohle dýchám. A to je zázrak.
Láska a propojení. Hluboké, nepodmíněné vztahy. Chvíle skutečné blízkosti. Ne povrchní kontakt, ale chvíle, kdy spadnou masky a dva lidé se opravdu vidí. Bjaktijóga (jóga oddanosti a lásky) je tradičně hlavní cestou k ánandě. Protože v lásce se rozpouští oddělenost. A tam, kde oddělenost zmizí, blaženost je.
Příroda a ticho. Příroda nemá ego. Nemá agendu. Nemá podmínky. A právě proto v ní ánanda přirozeně prostupuje. Les nemusí meditovat. Řeka se nemusí snažit. Strom poskytuje stín, aniž by cokoli žádal nazpět. Příroda je ánanda v pohybu. A když v ní trávíš čas, napojíš se - něco v Tobě si vzpomene.
Odevzdání (íšvara pranidhána). Ochota pustit kontrolu. Ochota říct „nevím, jak to bude, a je to v pořádku." To je praxe v každodennosti. V malých okamžicích. V dopravní zácpě. V čekárně. V rozhovoru, který nejde podle plánu. V momentě, kdy na papíře vidíme diagnózu. Je to odevzdání se proudu života, při kterém však stále kráčí po pravé ruce odpovědnost.
Služba (séva). Dělat něco pro druhé bez očekávání. Učit, protože to dává smysl. Naslouchat, protože to je potřeba. Dát, protože je co dát. Karmajóga (jóga nezištného jednání) je cesta k ánandě skrze čin.
Na závěr bych Ti chtěla dát ještě jeden praktický tip:
Praxe vděčnosti není nic složitého. Doporučuji Ti vložit do svého dne moment, který věnuješ vědomě praxi vděčnosti. Moemnt, kdy se zastavíš a uvědomíš si, co je přítomné. Za co cítíš VDĚK. Ne za co si myslíš, že bys měl/a cítit vděk. Můžeš si to zapsat do deníku. Můžeš to vyslovit potichu ve své mysli s rukou přiloženou na srdci. Můžeš to vyslovit nahlas při společné nedělní snídani s rodinou nebo přáteli. Vracej se k tomu jako k čistění zubů. Dej tomu čas a pozoruj, co se děje.
